Al Jazirah Al Hamra

Na přelomu století měla vesnice asi 500 domů a obýval ji kmen Zaabů. Šejk Rajib bin Ahmed Al Zaabi, vládce Jazirah Al Hamra v roce 1820, byl jedním ze čtyř nezávislých signatářů původní smlouvy z roku 1820 mezi Truciálními státy a Británií po bitvě u pevnosti Dhayah v roce 1819.

Al Jazirah Al Hamra byl kdysi přílivový  ostrov rozdělený na dvě části, menší severní oblast Umm Awaimir a jižní oblast Manakh. Až do krachu lovu perel ve 20. letech 20. století udržoval kmen Zaabů flotilu 25 lodí pro lov perel a choval asi 500 ovcí a 150 kusů dobytka.

Archeologové zaznamenali objev starobylé mešity Al Jazirah Al Hamra s 20 kopulemi, která je zobrazena na britské mapě z roku 1820. Domy spojovaly s návsí a vesnickou mešitou úzké uličky. Architekti kombinovali hladké a ornamentální oblouky a další dobové dekorativní prvky propracovaných stěnových omítek. Budova s větrnou věží je učebnicovým příkladem lapače větru, v místním jazyce nazývaného barjeel, pasivního větracího a chladicího systému. Vesnice Al Jazirah Al Hamra je zapsána na předběžném seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a představuje tisíce let starou klasickou architekturu různých společenských vrstev jako ukázku urbanismu Středního východu.

Po objevení ropy byla v letech 1968 až 1971 vesnice Al Jazirah Al Hamra svými obyvateli opuštěna.

Skanzen je bez personálu, proto doporučujeme opatrnost. Mnoho budov je v troskách nebo v havarijním stavu. Žádáme návštěvníky, aby na budovy nelezli a nevstupovali do nich, protože mohou být nestabilní. Z chráněného prostoru je zakázáno cokoli odnášet a z bezpečnostních důvodů se doporučuje jej navštěvovat pouze za denního světla.